Moje Kanada: „Máme spoustu toho, co funguje, a co nefunguje, lze opravit.“

Obsah článku

Obsah článku

Poznámka: Haroon Siddiqui pracoval v Brandon Sun (1968-1978) a Toronto Star (1978-2015) a je členem Řádu Kanady i Řádu Ontaria. Vystoupí v Sudbury Wordstock v sobotu 4. listopadu od 15:30 do 16:30 v panelové diskusi nazvané Journalism at its Best. Chcete-li se dozvědět více o Wordstocku, přejděte na www.wordstocksudbury.ca.

Obsah článku

Výňatek z knihy My Name Is Not Harry od Haroon Siddiqui, Dundurn Publishing

Když jsem v roce 1967 přišel do Kanady, nemohl jsem najít jogurt – nebo něco, co by vyhovovalo indickému patru. Nyní máme kuchyni odevšad. Během našeho života se Kanada také stala přívětivým místem pro všechny světové kultury.

První koncert Ravi Shankara, kterého jsem se zúčastnil, nebyl v Indii, ale ve Stratfordu v Ontariu v roce 1968. Od té doby pravidelně přijížděli největší zpěváci a hráči klasické hudby z Indie a Pákistánu a také súfijští mystikové se svými chorály a nejlepší hráči kriketu z obou stran hranice.

Bylo tam také hodně mezinárodní hudby: největší rai zpěváci z Maghrebu, Sheikha Remiti, Cheb Khaled a Cheb Mami; Pouštní blues na foukací kytaru Tinariwen; Tuaregští hudebníci z Mali, odkud pochází i Toumani Diabaté. A jsou peníze; a jedinečný pop mbalax Youssou Ndour ze Senegalu.

Obsah článku

Pak tu byla íránská bohyně Googoosh, jejíž písně jsem slýchal na kazetách v taxících a hotelových pokojích, když jsem v 70. letech navštívil Írán, a tajně Islámskou republiku v 80. letech při zpravodajských úkolech. Měl jsem jen mlhavou představu, o čem mluví. Ale to nevadí, jako u každého skvělého hlasu a melodie. Po islámské revoluci v roce 1979, kdy bylo ženám zakázáno zpívat, se na dvě desetiletí odmlčela, dokud progresivní prezident Mohammad Khatami tento zákaz nezrušil. Odešla z Íránu a o rok později v roce 2000 měla svůj první comebackový koncert – nikoli v Los Angeles, známém také jako Tehrangelis, ale v Torontu, známém také jako Toronto.

Když vešla do velkolepého vstupu, dav, většinou Íránci, stál, tleskal, jásal a plakal radostí.

Obsah článku

***

Na vánočním koncertě v roce 2015 na francouzských veřejných školách v Ottawě sbor 200 studentů ve čtvrté až šesté třídě zazpíval „Úplněk stoupá nad námi“, „Úplněk stoupá nad námi“. Toto je arabská báseň, kterou proroka Mohameda uvítali lidé z Medíny, když tam v roce 622 n. l. dorazil, když hledal útočiště před pronásledováním v Mekce. Zpívali ji muslimové ve všech kulturách po celé věky. A tady byl Kanaďan Robert Fillion, ředitel sboru na Ottawa De La Salle Public High School, který vedl kanadský dětský sbor jako součást jeho každoročního pokusu odrážet různé tradice.

Sotva bylo video zveřejněno na YouTube, stalo se virálním – lidé po celém světě přiznali, že jim naskakovala husí kůže a slzy nad ztvárněním muslimských a nemuslimských kanadských dětí, včetně dětí syrských uprchlíků, které nedávno dorazily.

Obsah článku

***

Dřívějším a mnohem větším příkladem měkké síly Kanady byl sitcom CBC „Malá mešita na prérii“ o malé muslimské komunitě na Západě. Když měla premiéru v roce 2007 uprostřed tehdy rostoucí paniky kvůli muslimům, show přilákala rekordní publikum 2,1 milionu lidí.

To samo o sobě něco vypovídalo o Kanaďanech.

Seriál vytvořil Zarqa Nawaz, přistěhovalec, který vyrostl v Bramptonu v Ontariu a po sňatku s tam sídlícím psychiatrem se v roce 1997 přestěhoval do Reginy. Přehlídka zůstala hitem šest sezón, prodávala se na 60 zahraničních trzích a od té doby se Na univerzitách kvůli jejich společenskému a politickému významu ve světě po 11. září. „Nabídka nemohla být učiněna v žádné jiné zemi,“ řekl Nawaz. „Těžil jsem z toho, že jsem Kanaďan.“

Obsah článku

***

O integraci přistěhovalců se často mluví jako o jednosměrné ulici, protože se přizpůsobují našim způsobům. Ale je jisté, že všichni těžíme ze svých kultur.

Vzhledem k tomu, že mateřský jazyk je tak nezbytnou součástí naší identity, je potěšující, že se v Kanadě mluví většinou světovými jazyky – asi 120 ve školách v oblasti Toronta – a že v Kanadě jsou v jazycích vydávány skvělá literatura a politické smlouvy. kromě angličtiny a francouzštiny.

Vzpomeňme na české spisovatele Józefa Skvoreckého a jeho manželku Zdenu Salivarovovou, kteří přišli do Kanady po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Manželé založili 68 nakladatelství, která produkovala zakázané české a slovenské knihy, včetně knih disidentů jako Václav Havel a Milan Kundera, a propašoval je zpět do jejich domovských zemí.

Obsah článku

Mým jazykem je urdština a její mluvčí vytvořili v Kanadě urdskou literární scénu, stejně jako jiné jazykové komunity. Urdu, stejně jako perština a arabština, se píše zprava doleva. Ale protože jde o indoárijský jazyk, jeho slovní zásoba má tolik společného s hindštinou, hlavním jazykem Indie, že si mluvčí obou jazyků mohou navzájem rozumět.

Urdu je nyní jazykem asi 100 milionů lidí v Indii, Pákistánu, Bangladéši a diaspoře v zahraničí. V Kanadě je to druhý nejrozšířenější jazyk v Mississauga, největším předměstí Toronta. V Kanadě jsem slyšel nejslavnější urdské básníky z Indie, Pákistánu a dalších míst.

* * *

V Kanadě jsem viděl originální kopii fotografie arcivévody Ferdinanda, dědice rakousko-uherské říše, pořízené v roce 1893 v mém rodném městě Hajdarábádu v Indii. Jeho hostitelem byl Nizam, král Hajdarábádu, největšího z 556 indických států. Režim ho angažoval na přátelské střelecké soutěži. Když sluha vyhodil do vzduchu stříbrnou rupii, arcivévoda šel první a minul. Pak systém, blesk, zasáhl rupii. Fotografii zachycující oba dva přivezlo do Toronta Royal Ontario Museum v roce 2013 v rámci výstavy vzácných fotografií Raja Din Dayala (1844-1905). Byl legendárním fotografem koloniální Indie a indické královské rodiny. Dayal byl Rádža bez království a vysloužil si titul Rádža Musafir, „král fotografie“. Dayal byl hinduista a jeho hlavním patronem byl muslim Nizam. Dayal pořídil téměř 30 000 fotografií, na kterých byli Angličané a Indové, kteří spolu pracují a hrají si, stejně jako hinduisté, zoroastrijci, Židé, Arméni, sunnitští a šíitští muslimové.

Obsah článku

***

V roce 1999 kanadský historik Desmond Morton z University of Toronto

Později se stal ředitelem McGillova institutu pro studium Kanady a spolu se sociologem Mortonem Winfieldem z McGill University napsal: „Začínali jsme jako bílá země v Evropě, ale podívejte se, kde jsme skončili!“ Lidé z celého světa sem chtějí přijet. Máme spoustu toho, co funguje, a co nefunguje, lze na rozdíl od mnoha jiných míst opravit.

Nyní je to pravdivější, než když to Morton a Winfield napsali v úvodu k nádherné knize Kdo mluví za Kanadu?, antologii projevů a spisů předních Kanaďanů za dvě století, která ukazuje mnoho způsobů, jak být Kanaďanem.

Od té doby byly historické předpoklady zpochybňovány a často demontovány – především to, že Kanada byla bílým křesťanským národem, kde se od národů jiných vyznání a barev očekávalo, že budou mít, a často i měli, status druhé kategorie. Kanaďané starověkého dědictví museli absolvovat obtížnou psychologickou cestu k přijetí všech Kanaďanů jako sobě rovných.

Obsah článku

Kanada není konečným štěstím na zemi, ale je blíž než většina ostatních. Přetrvává nepopiratelné napětí: jak se nejlépe vyrovnat s genocidním zacházením s původními obyvateli. Jak řešit přetrvávající rasismus vůči komunitám BIPOC, zejména dvoustupňové policejní práce. Při výběru uprchlíků máme svůj vlastní dvojí metr, což jasně dokazuje připravená upřednostňování těch z Ukrajiny před těmi, kteří utíkají před válkami a pronásledováním v Myanmaru, Afghánistánu a částech Afriky a na Blízkém východě.

Ale tyto problémy nyní těžce tíží národní svědomí, což naznačuje, že bychom mohli být ochotni pokusit se je řešit, aniž bychom se navzájem roztrhali.

Kanada je nyní jedinou západní zemí s ohromujícím národním konsensem ve prospěch imigrace – tedy ve prospěch toho, aby se do kanadské rodiny připojilo více nebělochů. Žádná strana ani politik otevřeně proti imigrantům, natož rasistický, zde nenalezne velký úspěch. Kdo se snažil, neuspěl. To je pozoruhodné v době, kdy se barva pleti stala hlavní zlomovou linií na Západě. Liberálně demokratický řád je na Západě v rozkladu, ale ne v Kanadě.

Obsah článku

Naše jedinečná historie a současný multikulturalismus, ať už ústavní nebo žitá realita, poskytly balast proti rasovému rozdělení jak ve Spojených státech, tak ve velké části Evropy.

Tím, že se globální vesnice Marshalla McLuhana stala doma realitou, se náš experiment stal nejúspěšnějším heterogenním experimentem v historii lidstva.

Vše je vždy k diskuzi. Nic není zamrzlé v čase. Kanaďané nemají fixní kulturní ego. Kanadská kultura je živá, dýchající entita, která se vyvíjí každý den. Pokračujeme v předělávání, přetváření a vylepšování našeho domova, naší rodné země a naší schválené půdy.

[email protected]

Za desáté: @Sudbury Star

Obsah článku