Česko-kanadský vědec Josef Svoboda pomohl odhalit tajemství Arktidy

Nebýt moudrosti politického spoluvězně, který odmítl schválit jeho svěcení na katolického kněze, mohl se život Josefa Svobody ubírat úplně jinou cestou. Psal se rok 1957 a stalinistický režim byl zavřen v nechvalně proslulé věznici Leopoldov, mohutné osmanské pevnosti ze 17. století na Slovensku. Joseph Svoboda si odpykával trest na základě vykonstruovaných obvinění ze zrady, svlékání peří na přikrývky a opravování pytlů mouky po boku kněží, farářů, biskupů, jáhnů, seminaristů a básníků. Duchovní ve věznici improvizovali tajnou „univerzitu“ a Joseph se dva roky účastnil seminářů z filozofie, liturgie, logiky, písma, teologie, dějin církevního umění, eschatologie, psychologie a kanonického práva.

Ke konci roku 1957 ho přítel ujistil, že je připraven být vysvěcen na kněze. Biskup, také vězeň, souhlasil s provedením rituálu. Protokol požadoval, aby církevní představitel z jeho diecéze dal souhlas. Vězni se tak obrátili na bývalého ředitele náboženské školy v této oblasti. Po noci meditace ve své cele se Monsignor vrátil se svou moudrostí. „Nego. Odmítám svěcení,“ řekl frustrovaným postulantským pastorům. „Váš kandidát je mladý muž, který si zvolil duchovní cestu ve vězení. Až bude propuštěn, otevře se mu úplně nový svět. Nemohu být zodpovědný za to, co se stane dál.“

Jeho slova byla prorocká. Joseph Svoboda, pozdější emeritní profesor biologie na Torontské univerzitě v Mississauga, který zemřel 21. listopadu v Burlingtonu ve věku 93 let, byl propuštěn z vězení do stále represivního policejního státu. Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 emigroval do Kanady, kde se během 30 let výzkumu bot na zemi v Arktidě stal jedním z předních světových odborníků na polární ekologii rostlin, důležitý nástroj používaný ke sledování dopad změny klimatu na citlivou biosféru v Arktidě, severní pól.

Když pracoval v Alexandra Fjord na Ellesmere Island, začal s průkopnickými experimenty, aby ukázal možnost pěstování čerstvé zeleniny do zralosti během arktického léta. Podílel se na vytvoření Mezinárodního experimentu s tundrou (ITEX) ke koordinaci práce arktických výzkumníků studujících účinky globálního oteplování na komplexní ekosystémy tundry. V roce 2019 byl profesor Svoboda jmenován důstojníkem Řádu Kanady.

„Joseph měl úžasný celkový smysl pro ekosystémy a spojení mezi komponentami napříč časem a prostorem,“ řekl Greg Henry, emeritní profesor na University of British Columbia a bývalý student profesora Svobody. „Pozoruhodný úspěch pro muže, který ve skutečnosti nechápal, jak vypadá severní pól, dokud v roce 1970 nepřijel dělat doktorandský výzkum na ostrově Devon.“

a přestože nikdy nebyl vysvěcen na kněze, zůstal obyčejným, oddaným katolíkem, který ve slavnostním tichu rozlehlých arktických pouští Kanady našel rovnováhu mezi svou vírou v Boha a vírou ve vědu.

Josef Svoboda se narodil v Praze 16. července 1929. Prvních osm let svého života žil v Kralopích, městě na Vltavě pár kilometrů severně od Prahy. Jeho matka, Elizabeth, byla kadeřnice a švadlena. Jeho otec Josef st. byl strojvedoucím u Československých drah. Profesor Svoboda vzpomínal, jak mu jeho otec dovolil jezdit s malým parním strojem tam a zpět na kralopském seřaďovacím nádraží. „Také mi bylo dovoleno foukat na píšťalku,“ napsal později. „Poznamená to chlapcovu duši na celý život.“

V roce 1937 se rodina přestěhovala do Brna, kde se Josef připojil ke skautům, organizaci, která se v Československu inspirovala nikoli lordem Baden-Powellem, ale spisy anglo-kanadského přírodovědce Ernesta Thompsona Setona. Skauti trávili téměř veškerý volný čas venku, ale kvůli nacistické okupaci musela být jejich skautská činnost utajena. Po válce byli skauti znovu zformováni, ale byli znovu zakázáni, když komunisté převzali moc v roce 1948. Joseph také sloužil mnoho let jako ministrant a účastnil se náboženských duchovních cvičení, o kterých později řekl, že roznítily jeho srdce.“

Přes jeho proletářské kořeny mu Josefovy dvojí vášně, katolicismus a skauting, způsobily vážné potíže, když v roce 1948 usiloval o vstup na brněnskou Masarykovu univerzitu. Nově vzniklý politický akční výbor prověřující jeho žádost ho chtěl zablokovat a teprve po jeho oznámení zasáhl učitel biologie ve škole a řekl, že ho do prvního ročníku přijali neochotně. Ve třídě prosazoval ideál demokratického pluralismu, koncept, který byl prokletí komunistické ortodoxii. Jeden z jeho spolužáků si ho vzal stranou a řekl: „Josefe, nic se nezmění, když budeme dál mluvit. Musíme něco udělat.“ Vstoupil tak do podzemní odbojové skupiny jako kurýr.

Zatčen v září 1949, byl shledán vinným z vlastizrady a odsouzen k 11 letům vězení. Dva jeho spoluobžalovaní byli popraveni. Po více než osm let byl přesouván z jednoho místa na druhé a strávil krušné chvíle v některých z nejznámějších věznic s maximální ostrahou a táborů nucených prací v zemi. V roce 1958 byl podmínečně propuštěn.

Místo aby uspokojil hlubokou, ochromující zášť, rozhodl se Joseph, že měl obrovské štěstí. „Nechtěl jsem se změnit [that prison experience] nad čímkoli,“ napsal ve své autobiografii, Rozinkové víno (Novales, 2017). „Nikde jinde jsem nemohl získat tak komplexní fyzickou, morální a dokonce i odbornou formaci – ani v armádě, ani na univerzitě, dokonce ani v semináři.“

Tento pozitivní přístup si přenesl do civilního života, kde jeho upřímnost k minulosti a jeho odmítání chovat zášť otevřely dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Několik let pracoval v Zoo Brno, kde se staral o exotická zvířata, poté si našel práci venku, kde testoval vodní kapacitu nových studní na jižní Moravě. Zároveň mu bylo umožněno revidovat vysokoškolské kurzy biologie, a to i přes pochopení, že nebude moci absolvovat.

V roce 1964 se oženil s Květou Křivkovou, sestrou jednoho ze spoluvězňů. (Rozvedli se v roce 1973, když se vrátila do Československa.)

V následujícím roce získal práci v Botanickém ústavu ČSAV. Muž, kterého najal, Dr. Jan Kvit, byl také skaut a společně zkoumali mokřadní rostlinná společenstva v rámci příspěvku Československa do Mezinárodního biologického projektu (IBP) založeného v roce 1964 za účelem koordinace studií ekologie ekosystémů po celém světě.

Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 se Josefovi a jeho ženě podařilo získat pasy a v prosinci byli v Kanadě jako uprchlíci. Od té doby se jeho život rapidně zrychlil. University of Western Ontario v Londýně uznala jeho české univerzitní kredity a umožnila mu dokončit bakalářský titul v oboru biologie během jednoho roku. Během měsíce po promoci se Twin Otter vydal s týmem studentů do Truelove Lowland na ostrově Devon, 1000 kilometrů severně od polárního kruhu, aby zahájil svůj doktorandský výzkum na University of Alberta. O tři roky později mu bylo nabídnuto místo učitele na University of Toronto, kde zůstal na fakultě až do svého odchodu do důchodu v roce 1994.

Truelove Lowland je jednou z mnoha polárních „oáz“ ve vysoké Arktidě, oblastí dostatečně teplých během arktického léta na to, aby podporovaly řídké, ale jedinečné množství rostlinného a živočišného života. Po čtyři léta Joseph a jeho kolegové dokumentovali vegetaci na zvlněných kopcích pláží, které za sebou zanechaly ustupující ledovce a měnící se hladiny moří před tisíci lety. Data, která shromáždili, budou sloužit jako referenční body pro měření fluktuací v arktických ekosystémech, jak je vidět v časosběrném filmu.

V Truelove Base Camp se doktorand setkává s politickým spoluvězněm Jerrym Krupicou, který mezitím emigroval a stal se uznávaným metalurgem. Oba pracovali v jáchymovských uranových dolech v severovýchodních Čechách. „Už jsme tady skoro doma, jako kdysi!“ řekl pan Krupička. Jeho starý přítel souhlasil. Profesor Svoboda napsal: „Přirovnání naší práce v Arktidě s Gulagem Jašimov není přehnané, spali jsme na táborových palandách v nevytápěném tunelu. [structures] Možná je to pro auta nebo zemědělské stroje. Jedli jsme z nepořádných plechovek. I když jsme měli jídla dost, většinou to bylo z konzervy. … Na toalety jsme použili chráněné sudy s olejem. Náš praktický výzkum byl obtížný výkon v klečení nebo vleže na zmrzlé nebo alespoň velmi studené zemi. … Osteoartróza kloubů, kterou dnes trpím, nebyla v Jakhimově plně získána! „

Navzdory nepříjemnostem ho setkání se severním pólem zaskočilo. „Neúrodný terén Vysoké Arktidy, téměř bez života vyšších rostlin, je otevřenou knihou o historii Země,“ napsal profesor Svoboda. „Od starověkých hornin, více než tři miliardy let, až po čtvrtohorní věk – věk posledních dvou až tří milionů let – je to všechno v jedné dlani… Byl jsem u vytržení, protože jsem se mohl dotknout vzpomínek na Země.“

Jeho asistentkou jednoho léta v Camp Truelove byla hongkongská studentka jménem Luina Leung. Znovu se s ní setkal v Edmontonu, když dokončoval svou disertační práci. Sblížili se, nakonec se vzali a měli dva syny. Nejmladší Andrew, talentovaný hudebník a skladatel, náhle zemřel v roce 2004 ve věku 27 let na zástavu srdce. Jejich nejstarší syn Michael žije ve Whitehorse se svou ženou Jennifer Englandovou a dvěma dětmi, Mishou a Sarah, a je vedoucím jednotky pro plánování ochrany pro severní oblast Kanadské služby pro ochranu přírody.

Láska profesora Svobody k Severu a jeho bezmezná zvědavost po tajemstvích, která skrývá, nikdy nevyprchá a dokázal ji předat několika generacím studentů u nás i ve svém rodném Československu (dnes Česká republika). Dr. Josef Elster, nyní profesor Centra polární ekologie Jihočeské univerzity, strávil několik let s profesorem Svobodou v průsmyku Sverdrup na Ellesmerově ostrově a vzpomíná na silný smysl pro komunitu, který si Josef dokázal ve svém různorodém týmu vytvořit. členů. Dr. Elster později založil arktickou výzkumnou stanici Josefa Svobody na Svalbardu v Norsku.

Ke konci své bohatě podrobné biografie se profesor Svoboda zamýšlí nad tím, zda arktické pouště Vysoké Arktidy mají lidstvu co nabídnout. Napsal: „Myslím, že odpověď je ano, ale ne v konvenčním smyslu. Jejich ticho probodává kost. Nejprve je tu absence rušivého hluku. Pak je tu mocné vnitřní ticho. … arktické pouště bohaté na čerstvý vzduch , stoupající obloha, půlnoční slunce v létě a inspirace – to vše jsou zdroje Je nenahraditelná pro osobní obnovu – ale ticho je možná jejich nejúžasnějším darem.“