Rodina ukrajinsko-americké ženy byla nucena uprchnout do Ruska. Propašovala je do Polska

„Snažila jsem se najít informační drobky,“ vysvětluje. „Máme tyto skupiny Viber (aplikace pro zasílání zpráv) a všichni mluví: ‚Víte, kam dnes spadla střela? Víte, který dům byl dnes zničen?“

Její telefon zaplavily snímky města, které bylo několik týdnů v centru zuřivých bojů. Nedostatek potravin, vody a léků způsobil humanitární katastrofu pro tisíce lidí, kteří žijí pod neustálými leteckými útoky a bombardováním.

„Každým dnem je to horší,“ řekl CNN koncem března Max Strinik, poslanec úřadu městské rady Izium. „Bombardování Rusů se nezastavilo – začalo to před týdny. Mrtví jsou pohřbeni v centrálním parku.“

Izjum leží na hlavní silnici mezi Charkovem a Ruskem podporovanými separatistickými regiony Luhansk a Doněck na východní Ukrajině, čímž se dostává do hledáčku Putinova brutálního útoku.

Několik dní po sporu ztratila Turchin kontakt se svou rodinou. Mobilní sítě Isium byly přerušeny nebo zablokované. Bála se, že zabije svou matku a sestru.

„Někdo[ve skupinách zpráv]viděl, že raketa už zasáhla naši zahradu, a já jsem hodně plakala, protože jsem nevěděla, možná už byli mrtví,“ vzpomíná s pláčem.

Turchinová nemohla pomoci svým blízkým a rozhodla se pomoci ostatním a odcestovala na polsko-ukrajinskou hranici, kudy do bezpečí přecházely miliony uprchlíků.

„Přijela jsem do Polska vzít tu energii a přeměnit ji v něco,“ říká. „Protože pláč, deprese, sezení doma – nic se nezměnilo.“

Na Facebooku jsem narazil na Lisco House, opuštěnou kancelářskou budovu, kterou majitel Wojciech Brenza proměnil v uprchlické centrum, který utratil tisíce kapesných dolarů za jídlo a přístřeší pro desítky uprchlých rodin.

Turchyn se rozhodl žít a pracovat jako dobrovolník v útulku. Každý den se snažila kontaktovat svou rodinu.

Nakonec obdržela zpětný hovor, ale nepřišel od Izia.

„Poprvé jsem o nich slyšela po celém měsíci a byla jsem tak rozervaná. Byla jsem ráda, že ještě žijí. Ale měla jsem strach. Byli v Rusku. A já nevím, mám být šťastná? Nebo bych měla být smutný?“ řekne.

Turchyn později zjišťuje, že její matka a sestra, které se zoufale snaží utéct z Izia, našly místního obyvatele ochotného odvézt je za cenu k ruským hranicím. Neexistoval způsob, jak jít na východ nebo dále na Ukrajinu.

„Měli jsme jen jednu šanci dostat se z tohoto pekla,“ řekla CNN Turchinova starší sestra Vita. „A rozhodli jsme se, že si tuto příležitost nenecháme ujít. Rozhodli jsme se tam jít a uvidíme, co bude dál.“

Jednou v Moskvě se pár pokusil nastoupit do vlaku do Běloruska, ale řekli, že jim v tom zabránili ruští pohraničníci.

Turchyn se je zoufale snažil dostat ven. Začala hledat pomoc u skupin Viber, které jí poskytovaly informace po celou válku.

„Někdo z Polska mi dal číslo a to vedlo k dalšímu číslu a dalšímu číslu,“ řekla o pokusu najít pašeráka online. Snaží se to udržet v tajnosti, protože je to evidentně nebezpečné.“

Během nejméně dvou dnů její matka a sestra cestovaly ve velkém náklaďáku s několika dalšími Ukrajinci přes Lotyšsko a Litvu, na jih směrem k Varšavě, dokud nebyly znovu shledány v Przemyslu.

„Teď mi vysvětlovali podrobnosti, je to horší, než jsem si dokázala představit,“ říká Turchinová, když její matka a sestra sdělují podrobnosti o týdnech, které strávil pod ruským bombardováním.

„Dá se to vyjádřit jedním slovem,“ říká její matka Luba. „Bylo to peklo. Byla to noční můra, ze které se nedá probudit.“

Desetitisíce Ukrajinců žijících pod ruskou okupací čelí stejně bezútěšné situaci – jsou odříznuti od Ukrajiny i ve své rodné zemi a jediná cesta pro pár, kteří ji mohou najít, je směrem k Putinovi.

Poznámka redakce: Poslední fotografie nesprávně identifikovala ženu jako Milu v objetí jako její sestru. Titulek byl opraven, aby ji identifikoval jako nejmenovanou ukrajinskou uprchlici, nikoli její sestru.