Rok 1953 nebyl v Československu ideální dobou na přežití. Soudní procesy, inspirované těmi v Sovětském svazu, probíhaly léta a vyvrcholily procesem se 14 vysokými představiteli komunistické strany, kteří upadli v nemilost. Mezi nimi byl i bývalý generální tajemník strany Rudolf Slánský. Byl oběšen krátce po vynuceném přiznání, které si vynutil opakovaným mučením.
Země, kterou od roku 1948 ovládali komunisté, byla po pěti letech špatného ekonomického řízení silně zadlužená a lidé byli stále závislí na vládním přídělovém systému, který byl původně zaveden během druhé světové války.
Ale věci se měly jen zhoršit. Aby čelila ekonomickým problémům, strana zahájila přípravy na tajnou měnovou reformu.
Šířily se fámy a lidé měli obavy, ale 29. května prezident země Anton Zapotoki ujistil veřejnost, že měna je silná a že žádná měnová reforma neproběhne. Tentýž večer se obchody zavřely.
To, co se mělo stát, byla pro mnohé žijící v zemi katastrofa. Vezměme si například rodinu Metličkových, kteří si našetřili na koupi domu. Zabalili nábytek a byli připraveni podepsat smlouvu. Když druhý den poslouchají rádio, jsou šokováni, když slyší, že předseda vlády země William Scirocco oznamuje zcela odlišné poselství, než jaké řekl prezident před několika hodinami. Dosavadní oběžné peníze, bankovky, které lidé používají ke každodenním nákupům, zůstanou v platnosti jen do konce měsíce a od 1. června je nahradí nové již vytištěné v Sovětském svazu.
Kurz byl absurdní, hotovost by se směnila v hodnotě do 300 Kč v poměru 5:1, tedy z 300 Kč by se stalo 60 Kč. Větší částky byly směněny za nižší přepočítací kurz – 50 starých československých korun mělo hodnotu pouze 1 koruny. Peníze byly směněny v bance v kurzu 5:1 za předpokladu, že celková částka nepřesáhla 5000 korun. Ti s úsporami 5 000 až 50 000 by viděli své peníze převedeny v poměru 25 : 1 a ti, kteří mají v bance více, by se měli vypořádat s poměrem 30 : 1. Vysocí představitelé komunistické strany měli štěstí a dostali lepší směnu sazby.
Mnozí to považovali za přímou loupež. Rodina Metličků přešla od brzkého vlastnictví nového domova k vlastnictví jen hromádky bezcenných bankovek. Jejich příběh nebyl zdaleka ojedinělý. Mnoho důchodců přišlo o peníze, aby si mohli zaplatit vlastní pohřeb, jiní přišli o všechny své úspory. Někteří jedinci neviděli jiné východisko ze své bídy než sebevraždu.
Není proto překvapením, že když reforma 1. června vstoupila v platnost, v západní, bohémské Plzni vyšlo do ulic protestovat 20 000 lidí. Většina z nich byli dělníci v místní Škodovce a zoufale se snažili zajistit, aby měsíční mzda, kterou měli dostat, nebyla vyplácena ve staré, nyní bezcenné měně. Jejich šéf jim totiž slíbil, že se nemají čeho bát. Tato demonstrace byla prvním větším veřejným vyjádřením odporu, ke kterému došlo v komunistických satelitech Sovětského svazu od jejich zformování po konci druhé světové války.
Nejen v Plzni vycházeli lidé do ulic. Stát se však na nepokoje připravil. Byly povolány jednotky armády a milice loajální straně a zatčeno 650 lidí. Mnoho z chycených by bylo propuštěno nebo nuceno dělat horší práci. Ostatním zaměstnancům se platy snížily. Rodiny, které úřady označily za problematické, byly nuceny se přestěhovat do pohraničních oblastí, prázdných po odsunu sudetských Němců před několika lety. Někteří dokonce museli čelit soudu.
Ti, kteří pamatují dobu, si občas vzpomenou na velké množství bankovek, které bylo možné najít na chodníku před obchody a bankami.
„Hudební učenec. Spisovatel. Zlý slanina evangelista. Hrdý twitter narkoman. Myslitel. Milovník internetu. Jemně okouzlující hráč.“
