Při nedávné návštěvě Prahy jsem mluvil s Karlou Slektovou, bývalou ministryní obrany České republiky. Navzdory obavám z počtu ukrajinských imigrantů v zemi se velmi jasně vyjádřil ve své podpoře Ukrajině. Česko, řekla, „bylo v tom dlouhodobě.“ Řekla mi, že země se už připravuje na zimu, kamiony generátorů jsou posílány na Ukrajinu. Jakub Landovský, český velvyslanec při NATO, řekl, že odhodlání země není způsobeno současnou hrozbou ze strany Ruska, ale proto, že jde o širší boj pro všechny země, který může být vydán na milost a nemilost dominantnějším sousedům: „Pokud prohrajeme, ztratí mezinárodní pořádek, jak ho známe,“ řekl.
V roce 2021 ruské ministerstvo zahraničí oznámilo, že Rusko zveřejní „seznam nepřátelských zemí“. Když to konečně vyšlo, byla na seznamu jen dvě jména. Prvním jsou, nepřekvapivě, USA. Za druhé, a co je překvapivější, Česká republika, kdysi napadená Ruskem, se stala jedním z nejvěrnějších podporovatelů Ukrajiny a bojištěm antipopulistického boje.
Spolu s americkou pomocí, dodávkami německých tanků a naší národní hrdostí na vlastní britské příspěvky dodala Česká republika Ukrajině jako první vrtulníky, tanky, raketomety a bojová vozidla pěchoty. První dodávky přišly do čtrnácti dnů po invazi. Nebyla to jen vládní iniciativa, Češi také projevili solidaritu, nabídli pomoc a vybrali peníze pro ukrajinskou věc. Podle premiéra Petra Fialy jsme „šli příkladem a ukázali ostatním, že to jde“.
Česká republika je určitě lídrem v absorbování ukrajinských uprchlíků, přijala jich více než 390 000, což je země s nejvyšším počtem na 100 000 obyvatel (Česko má asi 10,5 milionu obyvatel). Pro srovnání, Spojené království přijalo asi 174 000 Ukrajinců (asi 67 milionů obyvatel). Česká ekonomika se potýká s úbytkem ruských turistů (což dříve tvořilo 15 % turistů) a rostoucími cenami energií kvůli přechodu od ruského plynu.
V roce 1983 napsal český spisovatel Milan Kundera o křehkosti středoevropských zemí. Ani Francouzi, ani Rusové, ani Angličané, řekl, neměli ve zvyku zpochybňovat přežití svého národa. Jejich hymny hovoří pouze o vznešenosti a věčnosti. Porovnejte to s polskou hymnou, která začíná méně nadějnou větou „Polsko ještě není mrtvé“.
Složitá a rozporuplná historie českého národa se pro Kunderu nikdy nepovažovala za samozřejmost – nejistota byla jednou z jeho hlavních charakteristik. Kunderovy myšlenky po ruské invazi zopakoval i premiér Fiala: „Od prvního okamžiku – možná díky vlastní historické zkušenosti – jsme jasně věděli, že se musíme za Ukrajinu postavit. Dokázali jsme to – nejen vláda, ale celá země, a na to jsem opravdu hrdý.
Češi strávili polovinu dvacátého století okupovanou nebo ovládanou hegemonní mocí buď ze Západu, nebo z Východu. Hitlerova vojska vstoupila do německy mluvících částí Československa v roce 1938 poté, co Velká Británie a Francie souhlasily s právem tak učinit v Mnichovské dohodě. V roce 1939 vytvořili nacisté protektorát Čechy a Morava. Protektorát dohlížel na deportace, vyhnání a vraždy většiny českého židovského obyvatelstva.
Kulturně, tvrdil Kundera, byla střední Evropa vždy „na Západě“. Bylo to způsobeno východo-západním evropským schizmatem v desátém století, které rozdělilo Evropu na dvě odlišné oblasti, východní byzantskou církev a západní formy křesťanství vázané na katolickou církev v Římě. Poláci, Češi a Maďaři ze střední Evropy šli pro své kulturní a náboženské vzory na západ do Německa a Říma. Po druhé světové válce však byly české snahy připojit se k Marshallovu plánu podporovanému Spojenými státy zmařeny dosazením sovětské komunistické vlády. Hranice mezi Východem a Západem se posunula o několik set kilometrů na východ a napříč kontinentem se zatáhla železná opona.
Následujících dvacet let zůstalo Československo v sovětské sféře vlivu. Po liberalizaci reforem, které měly řešit problém ekonomiky, Sovětský svaz v roce 1968 napadl, protože se obával, že reformy budou mít dominový efekt na další satelitní státy. Československo zůstalo sovětským satelitním státem až do roku 1989, kdy sametová revoluce pokojně ukončila komunistickou nadvládu. Poslední sovětští vojáci odešli v roce 1991 a Češi se mohli znovu podívat na západ. V roce 1999 vstoupila dnešní Česká republika do NATO a v roce 2004 do Evropské unie. Invaze na Ukrajinu tyto politické závazky dále upevnila. Na otázku, zda ruské akce letos v létě posílily NATO, Jakub Landowski, velvyslanec země při NATO, odpověděl: „Absolutně. Posílilo to transatlantické spojení; Probudilo Evropu a Evropskou unii od jejího snu o míru.
Podpora České republiky Ukrajině, zejména přijímání uprchlíků, však nezískala univerzální podporu. Na nedávné demonstraci se v Praze sešly tisíce lidí na protivládní demonstraci organizované pravicovou stranou PRO, která tvrdí, že kromě špatného řízení ekonomiky vláda přetěžovala bezpečnostní a zdravotní systém. Ekonomičtí migranti z Ukrajiny. Kolegové pravicově populistické SPD zdůraznili ekonomický dopad podpory Ukrajiny a ubytování uprchlíků.
Prezidentské volby v lednu letošního roku poté, co byl prezident Miloš Zeman, který začínal z politické levice, byl podle Fialy do roku 2018 označen jako krajně pravicový, „s prozápadní orientací proti demokracii, respektem k ústavě a populismus, lži a příklon k Rusku.“
Podnikatel a bývalý premiér Andrej Babiš je jedním z předních kandidátů. Poprvé získal moc v roce 2017 a využil nespokojenosti veřejnosti po migrační krizi v roce 2014 a ekonomickém dopadu globální finanční krize. Vypůjčil si z kampaně Donalda Trumpa a slíbil, že bude bojovat proti korupci a „elitě“. Jeho populistická strana ANO, která se označuje za „pravicový střed“, sestavila menšinovou vládu. Kvůli trestnímu stíhání Babiše a obvinění z unijního dotačního podvodu odmítly další strany vstoupit do aliance s ANO. Po bouřlivém období prohrál volby v roce 2021 s Fialou, kdy se protipopulistická koalice zaměřila na špatné zacházení s Covid-19 a Babišovu dosavadní spolupráci s komunistickou tajnou policií.
Navzdory jasnému postoji ANO, že se staví proti ruské agresi u moci, Babišova kampaň v letošních volbách rozdmýchala obavy z války mezi NATO a Ruskem. Jsem diplomat, ne voják.
Pavel založil svou kampaň na antipopulismu, postavil do kontrastu Babišův „chaos a osobní prospěch“ s jeho hodnotami pořádku, slušnosti a zdvořilosti a plánuje řešit stížnosti bývalých Babišových voličů cestováním do chudších oblastí, aby se setkal s jeho podpůrnou základnou. . Diskuse o možných řešeních socioekonomických problémů, jako je nedostatek bytů a omezené pracovní příležitosti.
Ve druhém kole získal Pavel 58,3 % hlasů. Pavel, nepolitik, by mohl být vzorem pro politiky v Evropě usilující o sesazení populistických vlád prosazujících rozdělující agendy.
Výsledky za rok 2021 i leden 2023 ukazují, že většina Čechů je v tom na dlouhou trať, i když se obětují. Politici v západních hlavních městech by měli dbát rad ze střední Evropy, od těch, kteří chápou více než oni, důsledky appeasementu.
„Hrdý výtržník. Oceněný odborník na kávu. Hodně padá. Typický webový fanatik. Twitter geek.“
