Režiséři animace využívají nové techniky a metody moderního vyprávění

V dnešním high-tech světě existuje tolik způsobů, jak vytvořit animovaný film, kolik je filmových žánrů. Mezi nejžhavější rysy animátorů každý rok patří vše od rodinného jídla po faktické dokumenty a vše mezi tím a dnešní režiséři animace mají k dispozici tolik nebo málo nástrojů, aby mohli vyprávět své příběhy, jak chtějí.

V komedii „The Mitchells vs. the Machines“ společnosti Sony Pictures Animation o dysfunkční rodině bojující s robotickou apokalypsou režiséři Mike Rianda a Jeff Rowe viděli ironii použití špičkových nástrojů k vyprávění varovného příběhu o technologii.

„Natáčeli jsme film o technologii a jediný způsob, jak jsme mohli zavolat naši bezpečnost nebo vidět naše přátele, byl přes počítač,“ říká Rianda o práci a zároveň předcházení šíření pandemie. „Teď je skvělý čas na animaci. Rád bych viděl lidi ze všech společenských vrstev vyprávět příběhy. Jsem nadšený, když vidím, kam to lidé berou.“

Oba režiséři se setkali při školení v CalArts, kde každý rok natáčeli filmy, které předvedli svým vrstevníkům.

„Pokud odvádíte dobrou práci, máte publikum, které se směje a jásá, a pokud uděláte něco špatného, ​​musíte prostě milovat sedět v místnosti tiché jako sto lidí,“ vzpomíná Roe. „Myslím, že nám to tak trochu vštěpuje, že publikum má vždy pravdu. Neděláte věci ve vzduchoprázdnu, děláte je pro lidi.“
Zatímco animační technologie se vyvíjí téměř denně, někteří režiséři využívají pokroky k tomu, aby pomohli s technikami, ve kterých byli původně vycvičeni, místo aby měnili způsob své práce.

Michaela Pavlátová, jejíž film „My Sunny Maad“ vypráví příběh české ženy, která se provdá za Afghánce, a její zkušenosti z stěhování do Kábulu během americké okupace, používá jednoduchý, ručně kreslený styl.

Vyrůstala za komunismu na území dnešní České republiky, studovala ilustraci, ale když jí hostující japonský animátor dal kameru Super 8, která jí umožnila natáčet snímky snímek po snímku, její zájem o animaci vzrostl.

„To byl velmi důležitý okamžik, protože jsem mohla točit vlastní filmy,“ vzpomíná Pavlatová. „Tohle začalo mou závislost na animaci – jsem tvůrce nových světů a stále miluji vytváření pohybu.“

Krátký Pavlátové „Slova, slova, slova“ byl v roce 1993 nominován na Oscara a na chvíli se dostal do Spojených států, kde jí technologie, kterou měla k dispozici, otevřela nové možnosti a podpořila to, co léta dělala manuálně.

„Miluji počítače, protože mi šetří čas. Kreslím přímo na tabletu, v počítači,“ říká. „Takže teď je pro mě velmi těžké kreslit na papír, protože je to jiný pocit.“

Rozhlasový dokumentarista Jonas Poeher Rasmussen už léta hledal způsob, jak vyprávět příběh uprchlické cesty Afghánce, se kterým se Amin Nawabi cítí dobře. Když se Rasmussen zúčastnil workshopu s animátory, kousky zapadly na místo a Nawabi se přiblížil.

Výsledkem je píseň „Flee“ produkovaná Rizem Ahmedem a výkonným ředitelem Nikolai Coster-Waldau, která se dostala do užšího výběru na Oscara.

„Animace mi připadala jako jediný způsob, jak to udělat, protože (Nawabi) chtěl, aby byla anonymní, protože se odehrává v minulosti, ale také proto, že je to příběh o emocích, traumatech a paměti,“ říká Rasmussen. „Prostřednictvím animace můžete být expresivní a to bylo opravdu klíčové.“

S tolika animátory, kteří vyprávějí příběhy ze skutečného světa a zkoumají moderní témata, je budoucnost těchto filmů méně omezena představivostí filmařů.