Liudmyla Kuzmina a Kristina Goncharova žijí na Ukrajině více než 500 kilometrů od sebe. Kuzminové je 67 let a Gončarové 28 let. Nebýt války v jejich rodné zemi, je nepravděpodobné, že by se tito dva někdy potkali, ale nyní spolu sedí na prázdném parkovišti v prázdném nákupním centru v polském Przemyelu.
Potkali se na přeplněném nádraží v ukrajinském Lvově, kde se naposledy pokusili dostat ze země, která čelila válce. 11 dní. V den jejich příjezdu odhadovali, že na nádraží bylo 750 lidí. Najdou se navzájem.
Obě ženy opustily svůj domov s velmi malým majetkem.
„Tady je moje kabelka, ve které jsou doklady, pasy, nějaké zdravotnické potřeby. A jsou tam věci, které balím velmi rychle – převlékání, to samé v tašce. To je vše,“ řekla Kuzmina z Kyjeva prostřednictvím tlumočník.
Gončarová nosí přes bundu bundu, kterou získala z hromad a hromad darovaného oblečení.
Oba přišli sami a rodinu nechali za sebou. 38letý syn Kuzminové byl naverbován do války proti Rusku, které koncem minulého měsíce napadlo Ukrajinu. Gončarova matka a babička zůstaly v Záporizhzhya.
Patří mezi 964 000 lidí, kteří od 24. února přešli z Ukrajiny do Polska. A v neděli, v den, kdy dorazili, podle polských pohraničníků do 15:00 přešlo 81 400 lidí.
Obě ženy uvedly, že neplánují útěk poté, co ruský prezident Vladimir Putin nařídil svým silám invazi na Ukrajinu.
„Vůbec jsme nechtěli odejít,“ řekla Kuzmina. „Protože moji přátelé říkali, že to brzy skončí a není to skutečné. Tohle je nějaký sen. Všichni si to mysleli.“
„Ručení, rachot, rachot. Bezesné noci. Úzkost. Strašná úzkost, a je neustálá, skoro až záchvat paniky.“
Obě ženy spolu sedí, nabíjejí si telefony a jedí těstoviny z papírových misek pod modrým stanem a čekají na transport do německého Stuttgartu. Dobrovolníci chodí kolem a snaží se najít nejlepší možnosti. V určitém okamžiku se najde možnost, ale ta je pouze v Berlíně, takže dobrovolník v oranžové bundě odjíždí zkusit to znovu.
Autobusy jezdí a shazují více uprchlíků na méně než pár metrů. Lidé – většinou ženy a děti – z celé Ukrajiny se sjížděli na toto parkoviště a hledali jídlo, dočasné útočiště, darované oblečení a osobní věci. K dispozici jsou plenky, kočárky, dámské hygienické potřeby a SIM karty.
Uvnitř opuštěného supermarketu je každý pokoj očíslován a označen destinací — Krakov, Varšava, Česká republika, Slovensko — a lidé uvnitř spí na postýlkách. Děti hrají hry. Nechybí police na přikrývky, polštáře a podložky na jógu.
Lidé přišli z celé Evropy, aby se pokusili pomoci. Některé nabízejí vyzvednutí nebo doručení. Existují samozřejmě poznávací značky z Polska a Ukrajiny, ale také z Německa, Estonska a Lotyšska.
Dostat se sem je jen uprostřed dlouhé cesty do konečného cíle. Ksenia Pletnová strávila devět dní v útulku v Kyjevě, než učinila těžké rozhodnutí odejít se svou matkou a dvouletým synem Nestorem. Její manžel, otec a sestra jsou stále na Ukrajině.
Do krytu šli poté, co zasáhli budovu 500 metrů od jejího domu.
„Hluk byl, jako by se naše budova hroutila. Ano, bylo to velmi hlasité a bylo to děsivé. Ten den jsem si uvědomila, že tady nemůžeme zůstat. Musíme jít,“ řekla Pletnová.
Devět dní, které strávili v krytu, bylo jako z hororu, říká, že zvuky bombardování byly tak časté, že by je její syn napodoboval, jako by to byla hračka.
Řekla jí: „Bum, bum, bum.“
Pletnová řekla, že pojede do Prahy za přítelem, a doufá, že konflikt brzy skončí, aby se mohla vrátit do města, kde pracuje jako průvodkyně.
Miluju své město, je krásné a doufám, že to Putin nezkazí.
„Introvert. Analytik. Zapálený řešitel problémů. Totální tvůrce. Baconaholik. Průzkumník. Obecný internetový fanatik. Televizní odborník.“
