Konflikt na Ukrajině souvisí s politikou po studené válce

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala nezávislou zemí.

Ruský prezident loni řekl, že nevěří, že by Ukrajina měla být skutečně považována za samostatnou zemi – spíše za umělé vytvoření Sovětského svazu v době, kdy se předpokládalo, že Rusko a Ukrajina zůstanou v souladu.

Samostatná Ukrajina je podle něj mýtus.

Sovětské předání Krymu Ukrajině v 50. letech, kdy byl ještě členem – obsahoval strategicky důležitou černomořskou námořní základnu – také považoval Vladimir Putin za chybu – kterou podnikl kroky ke zvrácení v roce 2014, kdy Rusko napadlo a anektovalo regionu.

Zatímco se ruští vojáci shromažďují na ukrajinské hranici a v nadcházejících týdnech je plánováno velké společné vojenské cvičení, Ukrajina se cítí obklíčena.

NATO otevřeně prohlásilo, že se obává, že ruské jednotky jsou připraveny na invazi.

Rusko říká, že se také cítí obklíčeno. Rozpad SSSR v roce 1991 nejen dal nezávislost jeho bývalým republikám, ale východoevropské a pobaltské státy, které byly okupovány Sovětským svazem, se začaly dívat na západ, aby zaručily svou ekonomickou a vojenskou bezpečnost.

Slovní ujištění ze strany USA v roce 1991, že NATO se nebude rozšiřovat na východ, nebyla nikdy písemně zakotvena v žádném formálním paktu nebo smlouvě.

V roce 1997 dohoda mezi NATO a Ruskou federací uváděla, že NATO nemá „žádný záměr, žádný plán a žádný důvod rozmístit jaderné zbraně na území nových členů“.

Rusko podmínečně – a neochotně – souhlasilo s rozšířením západní aliance.

V té době bylo Rusko ve zmatku pokusů o přechod od dominantního hráče a druhé světové supervelmoci k moderní ekonomice.

Její vyjednávací síla s NATO byla slabá. Potíže Moskvy představovaly příležitost pro státy, které napadla a obsadila.

Západ se obává Ruska, čeho se Rusko obává?
Ruští a ukrajinští představitelé se sešli ve snaze zmírnit napětí
Ruský velvyslanec se setká s rybáři kvůli obavám z námořního cvičení

Česká republika, Maďarsko a Polsko vstoupily do NATO v roce 1999. Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko a Slovensko následovaly v roce 2004.

V roce 2000, uprostřed toho všeho, se v Rusku dostal k moci Vladimir Putin.

Když NATO v květnu 2008 vyjádřilo podporu plánům žádostí o členství Gruzie a Ukrajiny, Putin označil tento krok za „strašnou hrozbu pro bezpečnost [Russia]“.

Během několika měsíců Rusko napadlo Gruzii po konfliktu mezi gruzínskou armádou a proruskými separatisty v regionech Podněstří a Abcházie.

Na Ukrajině se záležitosti dostaly na vrchol v roce 2014. Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se odchýlil od plánů na členství v EU a místo toho zvolil užší vztahy s Moskvou.

Byl sesazen v lidových protestech, které vyzývaly k užším vztahům se Západem – zejména ke členství v EU.

Rusko v reakci na to zvýšilo podporu separatistům v jihovýchodních ukrajinských regionech Doněck a Luhansk – souhrnně známých jako region Donbas.

Zda by Rusko bylo připraveno napadnout Ukrajinu na podporu separatistů – jako v Gruzii v roce 2008 – je otázka, která v současnosti zaměstnává hlavy NATO a Kyjeva.

Loni v červenci se prezident Putin ve svém projevu zamyslel nad tím, zda by odtržení Luhanska a Doněcka od Ukrajiny neudělalo Kyjevu službu.

„Kyjev Donbas prostě nepotřebuje. Proč? Protože za prvé, obyvatelé těchto regionů nikdy nepřijmou řád, který se snažili a snaží zavést silou, blokádou a hrozbami,“ řekl.

Koncem loňského roku se NATO začalo znepokojovat, že Rusko pořádá cvičení s desítkami tisíc vojáků na ukrajinské hranici jak v rámci Ruska, tak sousedního Běloruska.

Další cvičení jsou plánována na příští měsíc v Bělorusku.

Ruské jednotky zůstávají podél ukrajinských hranic. NATO, o kterém varovali, že je připraveno k invazi. Moskva to popírá.

Optimistický názor v Kyjevě je takový, že není dostatek vojáků a zásob, aby se hromadění stalo skutečným předchůdcem invaze.

NATO varovalo, že jakýkoli vpád bude mít vážné důsledky, včetně trestů.

Jak budou tyto jednotky nakonec využity, rozhodne Vladimir Putin.

Na Ukrajině se doufá, že se omezí na zastrašování a ne na invazi.