Každý se zhroutí, když je umístěno oznámení o nevyhnutelné smrti. Vytváří prázdnotu, kterou nelze zaplnit. Všichni se obracíme k modlitbě jako ke způsobu, jak zachránit své milované před blížící se smrtí. Mohou však tyto modlitby přivést mrtvé zpět na zem? Jak je můžeme skutečně zachránit? „Zachraňte někoho, kdo zemřel“ českého režiséra Václava Kadernky nabízí vřelou vizi osvobození. Osvobozující vize hluboké lásky a péče. Film, který na 52. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Goa získal cenu Stříbrný páv, v těchto dnech prorazil.
Není náhoda, že hnutí paliativní péče, odkaz Keraly z třetího světa, se odráží v krevních cévách filmu Saving Someone Who Was Dead. Je zde jasný odraz podobností v pozicích. Uvědomění, že to není institucionalizovaná říše lékařské péče, ale dotek útěchy zakořeněný v soucitu a lásce, který osvobozuje naše drahé z pokraje smrti, získává celosvětové uznání. Václav Kadrnka srdceryvně zachycuje stejnou pravdu, že není nic většího než tento dotek útěchy a lásky na poslední cestě každého člověka. Je to cesta ke vzkříšení. Je to odstranění smrti.
Není to nic jiného než naléhání syna a matky, aby se postarali o otce, který leží nehybně jako meditující Buddha. Není to náboženská modlitba, kterou tento film představuje jako prostředek osvobození. Hnutí paliativní péče, založené v Kerale skupinou oddaných zdravotnických odborníků včetně Dr. M. Ve filmu pochází z Check Republic, postsovětské evropské země.
Nemám jasnou představu, zda je hnutí paliativní péče v České republice tak silné. Václavův film ale působí dojmem, že takové probuzení je skutečně globální! Paliativní péče je něco, co trhá řetězy regionů a času. Je tu odnepaměti. Jeho přeměna v hnutí byla krokem ve vývoji vědy a postojů. Je to dobrodružná cesta, která zahrnuje obtížnou realitu smrti s nenáboženskou spiritualitou.
Zpočátku neexistoval žádný malajálamský ekvivalent pro paliativní péči. Santhwana Sparsham (Touch of Solace) se objevil v 90. letech. Byl to výsledek týmové práce.
To byla éra, kdy se zdravotnický sektor rychle přetvářel v byznys, díky kterému byly nemocnice stejně fatální jako léčba smrti. Temnota, která pohltila svět, ho dostihla jako oslava a v tomto kritickém okamžiku se z údolí oddělení anestezie na Calicut Medical College zvedla paliativní péče. Film Václav je poctou tomuto velkému hnutí.
Otázka, proč takový film nevznikl v Kerale, je na místě. Pravda je, že je to opravdu těžké! Odessa Road zobrazená Johnem Abrahamem již neexistuje. Mainstreamové filmy se staly krátkozrakým světem pro hvězdy, producenty a režiséry. Když povodňové vody otráví tuto vizi, diváci jsou nuceni se z ní napít a tančit podle melodií této temnoty. Obranné metody vyvolané alternativními filmy už nejsou vidět. Paliativní péče je skutečně nutností nejen pro lidi na smrtelné posteli, ale také pro alternativní svět filmů. Budoucí naděje filmů spočívá především v tom.
Můj film je moje zkušenost: Václav Kadirneka
Nevím, jestli je paliativní péče v ČR silná nebo ne. Mohu se vztáhnout pouze na zkušenost, kterou jsme měli jako rodina. Obecně je lékařská péče a úroveň profesionality v medicíně v České republice velmi vysoká.
Moje máma a já jsme musely přesvědčit některé lékaře, aby nás nechali na JIP déle, abychom si promluvili s tátou. Normálně vám dají nějaký čas, ale my jsme chtěli víc (6-7 hodin každý den), protože jsme věděli, že to vezmeme zpět, a potřebovali jsme čas. Lékařům se to moc nelíbilo, ale moje matka je přesvědčila.
Netušili jsme, co mu na to říct. Sestry nám řekly velmi základní informace, jako je přinést něco, co má rád (tenisový míček, protože hraje tenis), pustit si oblíbenou hudbu do sluchátek, ale to je vše.
Neřekli nám, co mu máme říct, protože je nemožné mít děti. Také každý a každá duše reaguje jinak. Museli jsme to zjistit. Nejprve jsme tedy mluvili s tělem – otevřete oči, pohněte rukou … ale nešlo to, tak jsme mluvili s myslí – soustřeďte se, dejte svému tělu směr. Slova k nám právě přišla. Nic jsme neplánovali,
Tak moc jsme ho chtěli zpátky! Důležité také bylo netlačit na něj, takže jsme mu dali svobodu se rozhodnout.
Opravdu důležité bylo, že jsme nic nesoudili, i když se nám v nemocnici spousta věcí nelíbí. Dohodli jsme se, že vše přijmeme tak, jak je a nebudeme si stěžovat. To bylo zásadní. Protože jsme si všimli, když jsme začali ukazovat silné emoce, jako je hněv nebo strach, čísla mého otce na obrazovce začala být divoká. Cítí naše pocity a naši energii. Museli jsme zůstat v klidu, pod kontrolou, a to bylo velmi těžké, ale zvládli jsme to.
V podstatě pracujete se svými strachy. Musíte překonat strach ze smrti. To je ta nejtěžší věc. Ale když se vám to podaří, dějí se zázraky. Všechno je to o víře! Nepochybovali jsme o tom, že se můj táta vrátí! Ale strach tam samozřejmě byl. Jediný způsob, jak to zmizet, je láska.
Takže ano, vzkříšení skrze lásku je skvělý nástroj. Když otec otevřel oči a začal mluvit, řekl mi: ‚Václave, neboj se toho, co je venku, těš se, je to úžasné. Tento život je jen první stránka…“
„Introvert. Analytik. Zapálený řešitel problémů. Totální tvůrce. Baconaholik. Průzkumník. Obecný internetový fanatik. Televizní odborník.“
