Dobrodružství dobrého vojáka Švejka za světové války je považováno za jeden z klenotů evropské, ne-li světové literatury. Tento satirický protiválečný román nebyl hned po prvním vydání hitem. Někteří čeští kritici to dokonce považovali za „úžasnou fantazii“. Století po autorově smrti je ale Švejk víc než jen klasická literární postava: je to fenomén. Profesor Pavel Janoušek působí v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR:
Švejk je žánr, který dosahuje úrovně Dona Quijota od Cervantese nebo Anny Kareninové od Tolstého.Jsou to postavy, které nějakým způsobem opouštějí původní literární dílo a žijí si vlastním životem.Lidé vědí (nebo si myslí, že vědí), koho jsou i bez Není pochyb o tom, že kdyby Hašek nenapsal Dobrého vojáka Švejka, nezískal by tak vysoký ohlas a mezinárodní uznání.“
Spisovatel prožil poslední roky svého života v městečku Leibniz nad Sázavou. Jeho potomci dnes provozují restauraci a penzion, kde Jaroslav Hašek strávil poslední dva roky svého života a kde napsal své nejslavnější dílo: Dobrý voják Schwik, respektive osudová dobrodružství Dobrého vojáka Schwika za světové války. Tam se seznámila s autorčiným vnukem Martinem Haškem:
„To, že můj děda musí být velmi důležitý člověk, jsem si poprvé uvědomil, když mi bylo čtyři, pět nebo šest let. Jezdili jsme sem každý rok na festival Haškova Lipnice. Vždycky jsme mu dali věnec na hrob a tam byli vždy lidé Slavností se účastní slavní lidé a postupně začínám chápat důležitost tohoto místa. Že můj pradědeček napsal něco opravdu důležitého a že jsem součástí tohoto odkazu.“
Jaroslav Hašek román vycházel ze svých velmi bohatých zkušeností z 1. světové války. Příběh je trochu komplikovaný, ale myslím, že by měl být stručně řečeno, máme-li pochopit ironii a černý humor v jeho díle. Nejprve sloužil u rakousko-uherské pěchoty na východní frontě na území dnešní Ukrajiny. Brzy byl zajat Rusy a po nějaké době v zajateckém táboře vstoupil do československých legií. Jednalo se o armádu Čechů a Slováků, kteří se rozhodli bojovat na straně spojenců za nezávislost své dosud neexistující země.
Ale po bolševické revoluci v roce 1917 se vše opět zkomplikovalo: Sovětské Rusko přestalo bojovat a podepsalo mírovou smlouvu s Německem a Rakousko-Uherskem. Československé legie se vydaly na velkolepou cestu a snažily se dostat na Západ cestou Transsibiřské magistrály do Vladivostoku na ruském Dálném východě a poté lodí do Evropy. Začali bojovat proti bolševikům – ale ne Jaroslavu Haškovi. Sympatizoval s Rudou armádou a vstoupil do jejích řad. Tím vlastně opustil československé legie a zůstal převážně na Sibiři až do roku 1920 jako faktický komunistický funkcionář. Musel strávit nějaký čas v úkrytu, a když se vrátil domů, měl dobrý důvod nezůstat v Praze, kde byl tak známý, vysvětluje jeho vnuk Martin:
Legie to považovala za vážnou zradu a zaútočila na něj. Kdyby ho chytili někde na Sibiři, pravděpodobně by ho zastřelili za zradu. U Rudé armády zůstal do roku 1921 a poté se vrátil do Prahy. Ti bývalí vojáci, kteří ho znali a potkali, přešli ulici, aby s ním nemuseli mluvit. Je pravděpodobné, že kdyby je potkal někde v baru po pár pivech, došlo by k násilné konfrontaci.
Zřejmě proto si jeho přátelé mysleli, že by bylo nejlepší ho trochu zařídit s pomocí jeho kamaráda, malíře Jaroslava Panushky, vzal ho do hospody na nádraží Těšnov v Praze a navrhl mu, aby s ním přijel na Lipnici. Na nejbližší stanici asi osm kilometrů odtud došli asi za půl odpoledne. Není to dlouhá procházka, ale cestou se zastavili ve všech vesnických krčmách, až tam dorazili kolem půlnoci. Když se Jaroslav druhý den probudil, řekl prý : ‚Skvělý! Jsem šťastný! Konečně bydlím v baru! „
Jaroslav Hašek tedy v žádném případě nebyl asketa, který žil o chlebu a vodě. Pil alkohol, byť denně hlavně pivo, jedl vydatně a většinu svého pracovního života prožil po hospodách a barech po celé Praze a dalších českých městech. Když dojel na Lipnici, byl morbidně obézní. Brzy se k němu připojila Shura, jeho druhá manželka, se kterou se oženil v Rusku. Protože se neobtěžoval rozvést se svou první českou manželkou, kterou si vzal před válkou, měl jen štěstí, že nečelil obvinění z bigamie. Vzhledem k jeho dobře zdokumentovanému bohémskému životnímu stylu by mě zajímalo, jak si našel čas a duševní energii, aby si skutečně sednul a začal psát. Martin Hašek to dokazuje.
Přirozeně potřeboval peníze, a tak udělal to nejlepší, co mohl: psal. Najal syna místního četníka Klementa Otepánka, který byl vzdělaný a uměl krátce psát. Tak dostal Švejk diktát. Klement ho doprovodil do krčmy kde můj pradědeček rád hostil u piva a řečí mnoho tuláků či kameníků, Jaroslav Hašek v určité chvíli řekl: „Stop!“ a nadiktoval třeba dvě stránky Schwijka, který mladí Štabanik psal a pak pili dál. Jindy zase diktoval povídku.“
Přestože Jaroslav Hašek prožil poslední dva roky života prakticky v krčmě, dokázal napsat první dva díly Švejkova „Dobrého vojáka“ a současně produkovat povídky pro různé pražské časopisy. Martin Hašek říká, že si dokázal vydělat dost peněz na to, aby si koupil malý domek na Lipnici nedaleko své oblíbené hospody:
Zde strávil poslední dny svého života. Jak vidíte, nyní se proměnil v malé muzeum. Toto je jeho pokoj s jeho poslední postelí a vysokými botami, které si přivezl se samovarem z Ruska. Toho využívala hlavně jeho ruská manželka. Je tam vidět ten skvělý džbán, který posílal do krčmy pro pivo, údajně až třikrát denně.
„Změřili jsme to a vešlo se do ní 15 až 20 velkých sklenic piva, v závislosti na tom, zda ten, kdo posílal pivo, byl dostatečně silný, aby ho udržel plné nebo poloplné. Takže si myslíme, že kdyby měl žízeň, mohl se snadno vypít asi třicet piv denně.“
Není tedy možná divu, že dobrodružství dobrého vojáka Švejka za světové války zůstalo nedokončeno. Jaroslav Hašek zamýšlel napsat čtyři díly, ale dokončil pouze dva. Zdá se, že čtenářům to nevadí. K dnešnímu dni byla kniha přeložena do 58 jazyků.
„Hudební učenec. Spisovatel. Zlý slanina evangelista. Hrdý twitter narkoman. Myslitel. Milovník internetu. Jemně okouzlující hráč.“
